Dětský domov
Asi by bylo dobré pár větami objasnit, co je to vlastně dětský domov. Strohá formulace hovoří o tom, že jde o zařízení pro výkon ústavní výchovy. Jeho účelem je dle zákona: „… zajišťovat nezletilé osobě, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně do 19 let na nákladě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově nebo o předběžném opatření, náhradní výchovnou péči“.
Tolik tedy zákon 109/2002 Sb. Skutečnost je ale mnohem košatější, než jsou paragrafy.
Co je dětský domov?
Přeloženo do srozumitelnější mluvy to znamená, že do dětského domova se dostávají děti jen na základě rozhodnutí soudu, čili po nařízené ústavní výchově (neznám domov, kde by byly děti s nařízenou ochrannou výchovou). Dítě se v domově může objevit ještě díky předběžnému opatření, tam by měl soud ale do tří měsíců přinejmenším nařídit jednání. Dítě po odchodu z rodiny už neprochází diagnostickým ústavem, jak tomu bylo dříve (pokud to ovšem soud nenařídí).
V domově mohou být teoreticky i děti mladší 3 let a podobně i starší 19 let. Mladší případně s nezletilou matkou a ty starší, pokud se budou připravovat studiem na další povolání. Pak je dítě v domově na základě smlouvy mezi ním a domovem a tedy zcela dobrovolně.
Proč?
Čili proč se děti v domovech ocitají? To je otázka na mnohostránkové pojednání a hlubokou studii. Odpovědět v pár větách bude vždy zjednodušením této složité problematiky.
Ve zkratce by se dalo říci, že jde většinou o nějakou variantu selhání rodiny. A jelikož není dostatečná práce s rodinou, dochází pak k odebírání dětí kvůli jejich masivnímu záškoláctví, agresivitě, asociálnímu či antisociálnímu chování. Není možné opomenout ani domácí násilí a sexuální delikty na dětech, stejně jako alkoholismus rodičů. Příčinou jsou také sociální důvody (rodina nemá kde bydlet), to je však většinou jen jedna z možností.
Pravdou ale je, že chybí opravdu účinná a funkční podpora rodiny. Určitě by pak bylo možné některým případům odebírání dětí z rodin zabránit.
Mýty
O domovech i dětech koluje spousta polopravd a dezinformací. Tak jen zmínka o některých z nich:
„Děti v domovech jsou samí sirotci“
Kdepak, v posledních patnácti letech jsme měli v domově jediné dítě, které bylo oboustranným sirotkem.
„Děti z ústavu jdou rovnou ‚pod most'“
Tradiční argument. Existuje poměrně široká síť tzv. domů na půli cesty (DPC), kam děti mohou (minimálně!) na rok nastoupit po té, co opustí dětský domov. Získají tak bydlení ve velmi slušné cenové relaci a pokud se osvědčí, mohou v DPC být i déle než onen jeden rok. Pochopitelně to nemusí být řešení pro všechny děti, ale možnost to je.
„Děti jsou zavírány na samotky“
Tak jak to je doopravdy? Toto opatření se netýká dětských domovů a není tam tedy praktikováno! Může se týkat diagnostických či výchovných ústavů. Jde o opatření ke zklidnění agresivního dítěte a ke stabilizaci jeho psychického stavu. Dítě je umístěno v oddělené místnosti na dobu nejdéle 48 hodin v průběhu měsíce. Pečuje o něj lékař, psycholog a také psychoterapeut. Podrobnosti stanovuje zcela přesně § 22 zák. č. 109/2002 Sb.
„Sourozenci jsou od sebe oddělováni“
Klasický případ polopravdy. Právě na to, aby sourozeci byli spolu, se v posledních letech velmi dbá. K rozdělení může dojít v případě, že by jedno z dětí bylo třeba ještě batoletem a bratr věkově patřil do dětského domova. Další možnost je ta, že sourozenec má takové poruchy chování či asociální projevy, že musí odejít do výchovného zařízení.
„Děti neznají automatickou pračku“
Ano i takový článek vyšel před několika lety v tisku, o dětech, které děsí zvuk automatické pračky, přístroje, který údajně nikdy neviděly. Naše děti si všechny v automatce perou, pochopitelně jednodušší věci i žehlí a o víkendech si vaří.